Lukáš a Raul

Na začátek bych rád podotkl, že jsem sám psa nikdy dřív nevychovával. Původně ho chtěla přítelkyně, ale nakonec doma zůstal Raul.

Velké díky patří přátelům a hlavně naší whatsappové skupině Psů bez hranic.

Raula jsme si přivezli domů 27. července 2024. Z auta jsem ho nesl sám až do bytu a to byl na několik týdnů jediný fyzický kontakt. Ze začátku se bál aut na ulici, zvuku toustovače i každého rychlejšího pohybu. Po pár rozhovorech se známou pejskařkou jsem dostal užitečné rady a sbližování mohlo začít.

Nejvíce nám pomohlo krmení z ruky. Díky němu jsme se postupně posunuli od pouhého koukání na sebe až k prvním dotekům a pohlazení na bradě během krmení. První opravdové „pomazlení“ přišlo mezi druhým a třetím měsícem od jeho příjezdu.

I objevování cesty z bytu na zahradu trvalo několik týdnů. Zahradu si velmi oblíbil, ale ke dveřím měl dlouho respekt. Vždycky vycházel ven jako poslední a vracel se jako první, aby měl jistotu, že se dostane zpět na své místo v bytě.

První hra přišla až na zahradě – formou tleskání a běhání. Dnes je to jedna z jeho nejoblíbenějších aktivit. Hračky, klacky ani překážky mu zpočátku nic neříkaly. Opět trvalo několik měsíců, než přišel na to, jak si s nimi hrát – a hlavně, že se u toho nemusí bát.

Po půl roce jsme přes krmení z ruky začali trénovat vodítko a postroj. Po vánočních svátcích už jsme chodili na každodenní procházky.

Po zhruba půl roce jsme se přihlásili na místní cvičák, kam jezdíme dodnes. U Raula zvědavost postupně přemohla strach a cvičák si velmi oblíbil. Pomáhá nám se socializací, dostáváme spoustu rad (i pochval) a Raul má pravidelný program každý víkend.

V posledních týdnech jsme si navzájem upevnili důvěru a zatím velmi úspěšně zkoušíme i volné venčení.

Učit jsme se museli oba. Raul se naučil, že lidé ho chtějí hladit, ne mu ubližovat – trvalo to desítky návštěv rodiny a známých. Dnes už je vítá s radostí. Naučil se také, že povely, které trénujeme na zahradě, jsou vlastně zábava.

Já jsem se musel naučit číst psí chování a hlavně trpělivosti. Byla období, kdy jsem pochyboval, jestli dokážu z „divokého“ psa udělat psa domácího. Díky trpělivosti, píli a lásce se nám to ale povedlo.

S Raulem se každý den vítáme s obrovskou radostí, kterou si navzájem předáváme. Stal se mým nejlepším přítelem a věřím, že mě tak bere i on.

Ještě jednou velké díky všem lidem ze skupiny a celé partě Psů bez hranic. Děkuji, že jste nás dali dohromady. Je to jedna z nejlepších zkušeností, jakou můžu zažívat.