Barbora a Peggy

Ahoj, dobrý den. Já jsem Peggy a chci vám povyprávět svůj příběh.

Jsem malá fenka a loni v srpnu jsem se dostala z Bosny až do České republiky. Ráda bych vám o sobě řekla, že jsem moc hodná slečna. Většinou i svoji paničku poslechnu a zároveň jí dělám tak trochu terapeutického pejska. Obě teď potřebujeme hodně lásky – a tu já umím nejen dávat, ale i přijímat. Naše společné mazlení si moc užívám a málokdy ho mám dost.

Taky mám ráda pamlsky. Nejdřív pěkně poslechnu, pak poprosím a nakonec si pochutnám. Ráda chodím na procházky, kde si všechno důkladně očuchám. Panička říká, že čtu psí SMSky. A když se někde zastavím déle, tak prohlásí: „No tak to byl přímo román.“

Moc ráda mám i chvíle, kdy mě panička hladí a něco mi povídá. Ona si sice myslí, že jí nerozumím, ale opak je pravdou. A tak si dobře pamatuji, proč si mě vybrala.

Ze začátku jsem se pořád někde schovávala a spala jsem neustále ve střehu. Dnes už se klidně otočím na bok nebo se úplně „rozvalím“. A úplně nejraději to mám u paničky v posteli. V poslední době si také ráda lehám na sluníčko. To bílé studené (sníh) se mi vůbec nelíbilo – a že ho letos bylo!

Ráda si taky hraju, ale po svém. K čemu je mi balónek, když se nedá sníst? Ten ať si panička nosí sama. Zato když moje dvounožka rozsype pamlsky, to je s radostí hledám. A ještě raději je chytám, když je hází. Stejně ale mám nejraději mazlení.

„No, Peginko, krásně jsi to vyštěkla.“

A panička ještě dodává: Peggy téměř neštěká, jídlo z ruky bere velmi opatrně a nikdy si nedovolila vzít nic z talíře. Dokonce přede jako kočka. Jen po očkování jí bylo jednou hodně špatně, ale jinak je naprosto úžasná. Zvládla i psí salón, má ráda lidi i děti a uvažujeme o tom, že by se mohla věnovat canisterapii.