Tereza a Rita

Naše společná cesta s Ritou začala v červnu 2024, kdy k nám díky organizaci Psi bez hranic přijela z Bosny do Prahy. Bylo jí 2,5 roku a o její minulosti toho moc nevíme – jen to, že celý život žila v malém, holém kotci, kde ji majitel (veterinář!!) držel pouze na štěňata. Když už další mít nemohla, chtěl se jí zbavit.

Její příjezd a okamžik, kdy jsem ji poprvé viděla v přepravní kleci v dodávce, je pro mě dodnes jeden z nejhezčích momentů. Přijela vyhublá, špinavá a bojácná, ale zároveň tak milá a krásná, že se do ní člověk okamžitě zamiloval.

Začátky probíhaly přesně podle toho, co jsem měla nastudované, a podle instrukcí od organizace – zvykání si na všechno nové, potřeba dát jí hodně trpělivosti, času a prostoru. Nic neuspěchat. Počítat s tím, že nehody doma se prostě občas stanou. Mít extra zabezpečený postroj (i kolem bříška), protože se lekala i takových věcí, jako byl zvuk vypínače světla na chodbě…

Nakonec jediné úskalí, které jsme nečekali, bylo to, že se od začátku velmi „upnula“ na mě (ženu). Manžel, který se do ní zamiloval stejně rychle jako já, to nesl těžce. Nešlo o to, že by na něj byla zlá nebo reaktivní – vůbec ne. Projevovalo se to třeba tak, že jsme všichni leželi na gauči a když jsem se zvedla já, hned mě následovala, zatímco když vstal on, zůstala ležet se mnou. Nebo když jsem odešla z místnosti, ležela celou dobu u dveří, dokud jsem se nevrátila, i když se ji manžel snažil zabavit. Tenhle vzorec preference žen byl u ní patrný obecně – od mužů si držela odstup, zatímco od žen se nechala okamžitě mazlit, třeba i na vycházkách.

Dnes jsou to bezmála dva roky, co ji máme, a oba jsme se shodli, že adopce Rity bylo jedno z našich nejlepších společných rozhodnutí. Rozhodně to není cesta bez problémů nebo frustrací, i když v našem případě byl jejich hlavním zdrojem spíš zraněné ego lidského člena domácnosti…

Pro představu přidávám pár fotek, jak se z ní nakonec stal velký manželův mazel. Jejich pouto vzniklo postupně, hlavně skrze hru. Když si Rita konečně po několika měsících od příjezdu začala hrát, nechali jsme její oblíbenou hru – přetahování o hračku nebo klacek – téměř výhradně jako jejich společný rituál. A dnes jsme Rita i my nejšťastnější, když jsme všichni tři pohromadě :)