Můj život zpočátku nebyl zasvěcen primárně pejskům. Nejvíce ze všeho mě bavila hudba, kterou jsem studovala. Nakonec se jí ale nevěnuji v té podobě, kterou jsem si představovala, což pro mě není naplňující. 

Hnací motor  do dalších dní je pro mě už delší dobu pomáhat. A že to bude právě pejskům, o tom se rozhodlo, když jsme si pořídili pejska z českého státního útulku. Byl traumatizovaný a otevřel mi oči k tomu, abych se méně zajímala o věci materiální a více o to, co je důležité doopravdy, co se skrývá hluboko, v nitru lidské duše. Handicapovaný voříšek s námi prožil 9 let a díra v srdci, která po něm zbyla, se pro mě zdála být dlouhé roky nezacelitelná.

Po téměř 4 letech jsme ale na Vánoce pod stromečkem našli dopis od pejska z Bosny a o měsíc později k nám náš věrný parťák přicestoval. Naši rodinu neskutečně obohatil. Veškerý náš společný čas se mu přizpůsobuje, což nás ale nikterak neomezuje. Naopak. Vychutnáváme si každý okamžik s ním. Jedinou nevýhodou je, že roky s ním plynou až příliš rychle.

A já jsem v sobě konečně zlomila stesk po zesnulém pejskovi a dovolila jinému tvorečkovi vstoupit do hloubi svého srdce. Vzniklo mezi námi silné pouto. Když jsem opět sama sobě dovolila zhlédnout mnohé otřesné osudy nebohých pejsků a již si nezakazovala procházení informací o nich, v další minutě mi bylo nad slunce jasné, že abych mohla alespoň relativně klidně usínat a ráno se dokázala podívat sama sobě do očí, musím se přestat schovávat a začít s jakoukoliv aktivní pomocí němým tvářím.