Se psy jsem vyrůstal odjakživa. V naší rodině byli vždy přirozenou součástí života – ať už to byla kokršpanělka Rokyna nebo bígl Bady. Už od dětství jsem tak měl ke psům blízký vztah a bral je jako plnohodnotné členy rodiny.

​

Prvním psem, o kterého jsem se skutečně staral, byla fenka Buffy – huňatá kříženka s neuvěřitelně laskavou a přítulnou povahou. Patřila mé kamarádce, se kterou bydlím, ale během let se stala i mým psem. Bohužel nás po těžké nemoci ve svých patnácti letech opustila.

​

Život bez psa jsme si ale neuměli představit, a tak jsme se rozhodli pro adopci. Narazili jsme na organizaci Psi bez hranic a na pejska Ace, který akutně hledal nový domov. V té době byl ve státním útulku v Prača, kde by kvůli své submisivní povaze pravděpodobně dlouho nepřežil. Bylo jasno.

​

Začátky s Acem nebyly jednoduché – bál se běžných věcí, nezvládal schody a první týdny vykonával potřebu pouze na zahradě. Postupně si ale na nový život zvykal a dnes je z něj plně adaptovaný, vyrovnaný a velmi mazlivý pes, který nám v mnohém připomíná Buffynku.

​

Po adopci Ace jsem cítil potřebu pomáhat dál. V organizaci jsem začínal drobnostmi – organizací psích srazů nebo inzercí pejsků. Postupně jsem se začal aktivně podílet na adopcích, především psů z Rumunska ve spolupráci s naší záchranářkou Cristinou.

​

Nedlouho poté jsme si domů vzali do dočasné péče kříženku samojeda Miu, nalezenou na ulici v Bosně. Z dočasné péče se ale nakonec stala adopce – Mia si získala nejen nás, ale i Ace, a dnes tvoří sehranou dvojku.

​

Pomoc psům mi dává hluboký smysl. Díky ostatním členům organizace se neustále učím nové věci o psech i jejich výchově. Pod vedením Xénie mám možnost se dále vzdělávat, mimo jiné prostřednictvím kurzů Psí univerzita, které mi pomáhají prohlubovat mé znalosti a zkušenosti.